Únor 2014

O vystoupení Kryštofa v Kadani

28. února 2014 v 21:52 | Kateřina Š. |  Jakože reportáže
Moje mamka je úžasná. To ona nám sehnala lístky na koncert Kryštofa, které byly velice těžce dostání už v den, kdy se začaly prodávat. Díky ní jsem tedy byla na koncertě a díky ní teď můžu psát tenhle článek. Jako u většiny svých výtvorů, i zde upozorňuji, že článek má spíše subjektivní charakter.

Skupina Kryštof funguje už od roku 1993 (některé zdroje uvádí rok 1994). Na dlouhou historii kapely upozornil na koncertě sám Richard Krajčo - některé písničky věnoval přímo Kryštofáckým seniorům. Skupina se po svém založení stala velice rychle úspěšnou a to jí vydrželo dodnes, ikdyž pár ,,původních" členů během let odešlo.
Koncert se konal v Kadani dne 22.2.2014 a měl začít v 19:00. Koncert zahájila (před)skupina Airfare.
A teď už ty subjektivní vjemy...

Když na pódium přišli kluci z Airfare, zmateně jsem s mamkou hledala Krajčovo dlouhé vlasy. Hráli dobře, vlastně velice dobře, ale všichni jsme trnuli v nervózním očekávání. Po pár písničkách jsme se konečně všichni dočkali a v tom okamžiku začala ta správná sranda, která nás provázela celý koncert. Především díky Richardu Krajčovi. Protože se o vtipných věcech špatně vypráví, pokud tzv. nejste při tom, zkusím vás tam vzít s sebou.

Veget začíná

25. února 2014 v 19:31 | Kateřina Š. |  Čičina
Tento článek je volným pokračováním tohoto příběhu.
__________________________
,,Sem?" podívala se na mě Čičina skrz mříže přepravky, kterou jsem držela otevřenou nad kočičí toaletou. ,,Tak šup.", řekla jsem a vyklopila ji do steliva. Vyskočila ven a utekla kamsi do útrob bytu. A od té chvíle už nebylo cesty zpět.

Pomníček obětí násilností při ukrajinských protestech

23. února 2014 v 18:28 | Kateřina Š. |  Jakože reportáže
Jako naprostou většinu fotografií na mém blogu jsem fotila já a chtěla bych vás proto požádat, aby jste je bez uvedení zdroje nekopírovali. Děkuji.
__________________________________
Protesty na Ukrajině, jak jistě víte, trvají už od listopadu minulého roku. Příčinou bylo to, že Ukrajina odmítla podepsat dohodu s Evropskou unií a naopak se přiklonila ke spolupráci s Ruskem. Protestující mimo jiné požadují i odstup prezidenta Viktora Janukoviče.
Protože podrobnými zprávami, co se děje v Ukrajině jsme zásobnováni každý den, považuji sepisování těchto informací za bezpředmětné.
Kromě podání skrovného množství fotografií bych v tomto článku ráda skrovně vyjádřila svůj názor. Protože jsem obyčejná holka, která se v pletichách či politice zatím příliš nevyzná, očekávejte na následujících řádcích spíše ,,lidský rozměr".

Fotografie na konci článku jsem pořídila v sobotu 22.2.2014. Zachycují pomníček pro ukrajinské oběti, který vytvořili jejich krajané žijící u nás. Je od 19.2.2014 umístěn v Karlově ulici v Praze.
Fotila jsem takřka za běhu, běžela jsem z metra do Karlovy ulice a zase zpět, abych stihla přednášku. Za kvalitu snímků proto bohužel nemůžu ručit.

V mém okolí se o událostech na Ukrajině mluví docela často. Zajímají se o ně především moji spolužáci, kteří si nejednou pouštěli na noteboocích ,,videa z akce" a lapali po dechu. Lapání po dechu byl však také jediný kloudný názor, který jsem od nich slyšela. Všichni o tom hodně mluví, ale nikdo není schopný říct, co si myslí. Stejná situace panuje překvapivě i na internetu (pokud si odmyslíme články z běžných médií).
Velice mě například překvapil názor, že v Kyjevě nedemonstrují obyčejní lidé, ale demonstranti zaplacení opozicí. Tento fakt bude tvořit hlavního protivníka mého proslovu.
Štve mě totiž, že jakákoli snaha bývá po zásluze potrestána. Zvláštně mě to mrzí v českých podmínkách, kde Neonacisté jsou skoro jediní, kdo nesedí na zadku a vyjdou do ulic. Události na Ukrajině paušalizují i běžní lidé, kteří toho neví o moc víc než já, ale mluví dlouho a berou se hrozně vážně.
Totiž, s tím podplácením - nevím, kdo by kvůli jakékoli peněžní částce riskoval život. Kdo by tvrdnul měsíce na ulici.
Tak trošku se mi zdá, že myslet si - bez podkladů - tuto věc jenom svědčí o nízkosti toho, kdo se za ní staví. Dýchá z toho lenost a placatost myšlení, neušlechtilá duše, která není schopná bojovat za lepší podmínky. Abych byla přesnější, tak je to jako když si neumíte představit zachránit tonoucího psa (protože zvíře by vám za to nestálo). Když pak takové video vidíte a myslíte si, že to někdo udělal pro pro image, pravděpodobně byste to ze stejných důvodů udělali i vy.
Někteří Češi mají prostě placaté zadky a když se někdo pokusí o změnu, raději ho shodí.

Na závěr opět brousím hroty . Nepopírám, že se podplácení při demonstracích nemůže dít. Zatím jsem však neslyšela nic, co by mě o tom přesvědčilo. Myslím si proto, že tvrdit takovou věc z bezpečí domova a shazovat tak snahu o zlepšení je hloupé.
V mém okolí však Ukrajině fandí se mnou. Proto - hodně štěstí, Ukrajino!

A nyní pár slíbených fotografií:

Součástí pietního místa jsou i fotografie padlých demonstrantů.

,,Odedneška už nebojujeme jen za to stát se součástí Evropy. Bojujeme za záchranu Ukrajiny."

Místo působilo velice emotivně. I proto jsem ráda, že jsem mohla skromně přispět svojí svíčkou.

Kateřina Š.

The Invisible Exhibition - Neviditelná výstava

21. února 2014 v 19:59 | Kateřina Š. |  Jakože reportáže
Invisible Exhibition, to je výstava světového formátu, která vám umožní malou ochutnávku každodenního života nevidomých lidí.
Já jsem měla možnost navštívit její českou verzi v Praze. A nelituji.

Za nápadem ukázat lidem svět ve tmě stojí žena z Německa, jejíž manžel přišel kvůli nehodě o zrak. Aby svého manžela v tomto ohledu více pochopila, zatemnila celý jejich byt. Tento geniální experiment vedl k tématické výstavě, která se ohromě ujala. Následovaly výstavy po celé Evropě.
Neviditelná výstava je součástí Invisible Exhibition Franchise System.
Platí se vstupné, které však vůbec není vysoké. Peníze získané za vstupné jdou především na pokrytí nákladů a platy nevidomých zaměstnanců. Ti to se svým ,,handicapem" na pracovním trhu nemají snadné a takto je můžete přímo podpořit. I tady platí, že každá laskavost se vám desetkrát vrátí, zde ve formě doživotního zážitku.
Finanční podpora však není hlavním důvodem, proč výstava existuje. Jeden průvodce z Varšavy, Pawel Kozlowski, řekl: ,,Pokud jen jeden návštěvník z deseti pochopí, že by měl uvažovat o nevidomém jako o běžném člověku, je to pro nás úspěch."

Výstava v Praze má dvě části - tzv. světlou a tmavou. Ve světlé části je možné s návlekem na očích zkoumat různé předměty, hrát hry a dozvědet pár informací o slepotě či o Louisovy Braillovi - vynálezci Braillova písma. Ve tmavé části už začíná jít do tuhého. Protože jsme byli požádáni o mlčenlivost (aby si výstava udržela tajemství a kouzlo), omezím se na popsání svých osobních dojmů.

Pokud stojíte přede dveřmi do tmavé části, není vám do zpěvu. Všichni v mé skupině, bylo nás osm, se nervózně pousmívali a ti slabší přešlapovali z nohy na nohu a vypadali, že utečou. Po krátké instruktáži - jak dát ruce při chůzi správně před sebe a čemu se vyvarovat - nás vpustili dovnitř, kde čekal náš průvodce. Zavřel za námi dveře a pohltilo nás definitivní temno. Začala jsem pochybovat, jestli to zvládnu - když však začal náš průvodce mluvit, všechno ze mě spadlo.
Díky našemu vodiči proběhla následující hodinka neuvěřitelně zábavně a beze strachu. Neváhal nás upozornit na takzvané osahávací místnosti, totiž místnosti, kde je dost místa pro osm lidí, kteří ví kde jsou, ale šeredně málo pro lidi, kteří netuší, kde se dělí podlaha od stropu. Říkával: ,,Takovou osahávačku ste ještě nezažili.". A měl pravdu.

Děti bez rodičů a rodiče bez dětí

20. února 2014 v 21:09 | Kateřina Š. |  Kritika a zamyšlení
Společnost je i po staletích stále v stádiu ,,konzervy". Totiž, je nesmírně konzervativní.
Být rozumným a normálním dnes znamená být trošku rasista, jíst maso, být heterosexuál, nesnášet Vánoce a Ameriku, bát se muslimů, platit nájem a nadávat na vedení státu.Takže je vám jasné, že pokud jste třebas homosexuál, nejspíš vám z naší konzervy začne být těsno.
Ikdyž by bylo zábavné sledovat, proč tato konzerva vznikla - nebo spíš, proč ji tu ještě trpíme - v tomto článku se zaměřím na její důsledek. A to rozhodně ne na zanedbatelný.
Jestli posloucháte rádio nebo si někdy pustíte televizi, tak se čas od času setkáte s projekty různých organizací, které se snaží najít dětem z dětských domovů rodinu. Nevím, jestli na světě existuje něco čistšího, než je právě tahle snaha. Měla jsem kamarádku z dětského domova, a netroufám si popsat, čím vším v životě procházela, ale rozhodně to nebylo hezké. Dala by cokoli, aby mohla chodit ze školy DOMŮ.
A právě ona a současný stav ve společnosti mě přivedl k myšlence, zda se opravu dělá vše, co by se dělat dalo. Abyste mi rozuměli, nejsem zastáncem teorie, že děti musí vyrůstat pouze a jedině v heterosexuálních rodinách. Jestli nejste příliš šokovaní či se ještě nechcete vrátit do konzervy, čtěte dál a dozvíte se, co mě k tom přivedlo.

O přednášce Jiřího Kolbaby na narozeniny Primy ZOOM

19. února 2014 v 19:56 | Kateřina Š. |  Jakože reportáže
Prima ZOOM dosáhla tohoto února vysokého věku - funguje už celý jeden rok. K této slavnostní příležitosti uspořádala 17.2. skvělou akci, totiž přednášku známého fotografa a především cestovatele Jiřího Kolbaby. Jednalo se o exkluzivní záležitost, a proto byla o místa na přednášce vyhlášena soutěž. Stačilo zodpovědět symbolickou soutěžní otázku a pokud jste měli tolik štěstí jako já, dostali jste se mezi 200 výherců. Anebo vás výherce vzal s sebou jako gardé, což bylo povoleno.
Přednáška s názvem Fotograf na cestách - splněný sen se konala v prostorách Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy, konkrétně ve Velké geologické posluchárně. Ozvláštněním, pokud si odmyslíme pohybovat se po slavné Karlovce na začátku noci, bylo molekulární občerstvení.
Ale dost bylo výživných, leč podstatných informací. Na následujících řádcích se vám pokusím vylíčit ty nejzajímavější záležitosti - o čem se diskutovalo, jaký pan Kolbaba byl, přidám pár osobních dojmů, a zkusím trefit od boku, co jsme si jako posluchači z přednášky odnesli.