The Invisible Exhibition - Neviditelná výstava

21. února 2014 v 19:59 | Kateřina Š. |  Jakože reportáže
Invisible Exhibition, to je výstava světového formátu, která vám umožní malou ochutnávku každodenního života nevidomých lidí.
Já jsem měla možnost navštívit její českou verzi v Praze. A nelituji.

Za nápadem ukázat lidem svět ve tmě stojí žena z Německa, jejíž manžel přišel kvůli nehodě o zrak. Aby svého manžela v tomto ohledu více pochopila, zatemnila celý jejich byt. Tento geniální experiment vedl k tématické výstavě, která se ohromě ujala. Následovaly výstavy po celé Evropě.
Neviditelná výstava je součástí Invisible Exhibition Franchise System.
Platí se vstupné, které však vůbec není vysoké. Peníze získané za vstupné jdou především na pokrytí nákladů a platy nevidomých zaměstnanců. Ti to se svým ,,handicapem" na pracovním trhu nemají snadné a takto je můžete přímo podpořit. I tady platí, že každá laskavost se vám desetkrát vrátí, zde ve formě doživotního zážitku.
Finanční podpora však není hlavním důvodem, proč výstava existuje. Jeden průvodce z Varšavy, Pawel Kozlowski, řekl: ,,Pokud jen jeden návštěvník z deseti pochopí, že by měl uvažovat o nevidomém jako o běžném člověku, je to pro nás úspěch."

Výstava v Praze má dvě části - tzv. světlou a tmavou. Ve světlé části je možné s návlekem na očích zkoumat různé předměty, hrát hry a dozvědet pár informací o slepotě či o Louisovy Braillovi - vynálezci Braillova písma. Ve tmavé části už začíná jít do tuhého. Protože jsme byli požádáni o mlčenlivost (aby si výstava udržela tajemství a kouzlo), omezím se na popsání svých osobních dojmů.

Pokud stojíte přede dveřmi do tmavé části, není vám do zpěvu. Všichni v mé skupině, bylo nás osm, se nervózně pousmívali a ti slabší přešlapovali z nohy na nohu a vypadali, že utečou. Po krátké instruktáži - jak dát ruce při chůzi správně před sebe a čemu se vyvarovat - nás vpustili dovnitř, kde čekal náš průvodce. Zavřel za námi dveře a pohltilo nás definitivní temno. Začala jsem pochybovat, jestli to zvládnu - když však začal náš průvodce mluvit, všechno ze mě spadlo.
Díky našemu vodiči proběhla následující hodinka neuvěřitelně zábavně a beze strachu. Neváhal nás upozornit na takzvané osahávací místnosti, totiž místnosti, kde je dost místa pro osm lidí, kteří ví kde jsou, ale šeredně málo pro lidi, kteří netuší, kde se dělí podlaha od stropu. Říkával: ,,Takovou osahávačku ste ještě nezažili.". A měl pravdu.


Celou dobu nad námi však pečlivě držel ochranná křídla a nejednou mi podal ruku pro snazší překonání smrtelně nebezpečných míst, jako byl třeba konec koberce nebo dveřní rám. Určitým situacím, mezilidským, však zabránit nedokázal. Při pochodu tmou máváte rukou všude kolem (zapomenete totiž hned při vstupu na úvodní instruktáž) a leckdy nahmatáte něco velmi zajímavého. Můj kamarád například nahmatal pevný mužský zadek.Omluvil se se slovy: ,,Promiňte, já myslel, že je to exponát.". Dotyčný odvětil: ,,To ne, ale taky je výstavní."
Ten muž s pevným zadkem asi pět minut poté (nebo třicet? Nešlo to rozeznat...) hledal svojí přítelkyni a našel moje levé prso. Na chvilku jsme se zastavili. Aby z této situace odešel s grácií, řekl, že hezky voním a hledal dál.
Měla bych asi objasnit ještě jednu věc - když jste ,,v tom" - takové věci neřešíte jako za světla. Počítá se s nimi.
Z nás všech se stala perfektní parta. Při pití Fanty v ,,temném baru" (závěrečné části výstavy) jsme si povídali s naším průvodcem o jeho postižení, o vnímání světa, jeho přítelkyni a například i o tom, jak se má člověk chovat, pokud chce nevidomému pomoci na ulici.
Při odchodu z výstavy padlo na tvář našeho průvodce světlo. Představovala jsem si ho úplně jinak. A to je asi největší věc, kterou jsem si kromě bolavých břišních svalů odnesla s sebou. Nehodnotila jsem. Brala jsem ostatní lidi přesně tak, jací byli a ostatní tak brali i mě. Nezáleželo na oblečení, účesu, postavení nebo postavě. Při rozhovorech tyto věci vlastně vůbec nehrály roli. Rolí nehrálo ani to, že jsem celou dobu neviděla ani nic jiného. Důležité hodnoty zůstaly neměnné.
Kromě obdivu ke slepým lidem jsem tedy získala i důležitou lekci do života. Jestli jste stále na vážkách, zda výstavu navštívit, tak to tom moc dlouho nepřemýšlejte - a jděte na ni!

,,Logo" Neviditelné výstavy jsem si vypůjčila z facebookových stránek (najdete pod jménem Neviditelná výstava).
Pod tímto odkazem najdete oficiální stránky Neviditelné výstavy, které obsahují více informací (zajímavosti, možnost rezervací apod.).

A malá perlička závěrem: když jsme se ve světlé části chystali k odchodu, okolo procházel pěkný mladík a mrknul na mě. Poznala jsem v něm ,,muže s pevným pozadím" a zdrula jsem. Celou výstavu jsem se také díky péči průvodce do ničeho nepraštila. A teď se podržte - při návštěvě toalety, těsně před odchodem (a za světla), jsem to hlavou ,,napálila" do dveřního rámu. Následující týden jsem z jedné strany vapadala jako Pepek námořník.



Kateřina Š., Kadaň
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama