Vstříc minulým zítřkům

26. března 2014 v 20:56 | Kateřina Š. |  Střípky

Pomazánka z lososa souvisí s evropskými dotacemi

,,Je to volno?"
,,Samozřejmě," řekl kulatý muž v napresovaný v modré košili. Už jsem ho viděla, stáli jsme na nádraží. Měl zvláštní výraz. Jako myš, která se snaží tvářit jako ostříž. Ty oči mě střežily jako princeznu.
,,To je nějakej hezkej vagon, co?" podotkla paní, co tam seděla s námi. Později jsem se odposlechem dozvěděla, že je Jehovistka. Seděla se svým kamarádem, a o tom jsem se dozvěděla, že má malý dítě.
,,Jo, ale moc to nepřehnali, jeden vagon."
,,Jak to myslíte, nepřehnali?" zareagoval ostříž.
,,Celou dobu jezdím do školy ve špinavých vagonech, takže mě jeden dobrej nespasí."
,,A víte něco o evropskejch dotacích?" zmkl. Oči mě přivřený. Asi aby ty lasery bodaly hlouběji.

,,Víte, že dráhy nejsou jediný, kdo o penězích rozhoduje? Kritizovat umí každej! Každej!"
,,Je pravda, že toho o penězích moc nevím, ale vím, že jezdit každej den vlakem je vážně slast."
,,Já bych vlakem nejezdil každej den."
Vytáhla jsem z batohu lososovou pomazánku. Byla ve slevě.
,,Tak třebas tohle, je to dobrý?" skoro s odporem zhodnotil rohlík se zadečkem vymáchaným v pomazánce.
,,Je to levný." a ukousla jsem s vášnivou chutí rohlíku zadek. I se stehnama.
,,Studuju potraviny. Takže chápu, jak to asi vidíte, lidi nadávaj na éčka a přitom ani neví, o co jde." počkala jsem, až mi kus rohlíku jako hadovy zaleze až do žaludku. Sice potraviny už studovat nebudu, ale co na tom sejde. A éčka nesnáším.
,,Právě jste si upatlala mikinu. No tám, tááám!... Měla jste na prstu kus pomazánky a napatlala jste si ho tam." přestala jsem hledat peněženku s jízdenkou. Nakonec mi ukázal kde.
,,To je druhá strana výšivky. Jste moc všímavej."
,,To já vždycky. Vždycky." a ostřížil. Pak si zapl empétrojku a protože se neslyšel, strašně funěl.
,,To plémě Evino." odfrkl si.

Vaše tělo uletělo

,,Ne, o žádný pojištění zájem nemám.", hlučela jsem do telefonu něco přes osm minut. Kluk, se kterým jsem v kupé seděla ale ani jednou nezvedl hlavu. Na uších sluchátka, na nohách noťas a obrazovku před ksichtem. Nic okolo neexistovalo.
Nebo jenom odposlouchával?

Zlatá zrna z Moravy

Jinde místo nebylo, přisedla jsem tedy ke třem vesničanům. Jeden z nich, který navíjel hlavní nit hovoru, s láskou objímal na kolenou velký režný pytel.
,,To já, já si dycky zajedu vlakem k zemědělci pro pšenici, celozrnou," pokývl na kamaráda a poplácal pytel po bocích
,,a moje žena z toho dycky peče takový houstičky." Zasněně se podíval z okna. ,,Sou moc dobrý, já jich dycky snim tak pět. Proto su tak tlustej." uchechtl se. Byl opravdu silnější, něco málo černošedých vlasů na hlavě a dobrácká osmáčí očka. Druhý navázal:
,,Já taky, ale beru ještě hladkou od Frantů... A sýry! Sýry si dělám sám, mlíko kupuju u farmáře, to aby se člověk bál koupit sejra v obchodě, aby se neotrávil."
Pak se potuteleně usmívali a mysleli na ty svoje mouky a na sejry a já jsem si uvědomila, že tohle je přesně to, co od života chci. Vlak zastavil a já se vydala stíhat autobus, který mě dovezl až na několikakolové přijímací zkoušky do Lednice.

Hrátky s nervy

,,Já už nemůžu." podívala se na mě Verča. Měla červené oči a byla moc unavená. Bylo deset večer. Měly jsme za sebou čtyřicetipětiminutové čekání ve tmě na nádraží a hodinu Toxikologie s externistou. Nevím, co bylo horší. Ten externista nás zkoušel u tabule. Taky se Verča asi moc nevyspala. Naše nervy byly prostě jako přetažený gumičky.
V Prunéřově si do motoráku přisedli dva kluci. Blbě koukali. Sedli si napříč. V jednom záběru jsem tedy viděla zároveň je i Verču.
Verča byla jako hromádka neštěstí a sklesle seděla přilepená k sedačce. Oni se smáli. Pak začali bušit do stolku. Verči obličej se skřivil, začala jí ještě ke všemu bolet hlava. Pak začali dupat a zpívat a s každým zvukem byla Verča nešťastnější. Začala jsem se řehtat. Všimli si toho a mysleli, že jsou zábavní (možná opravdu byli...) a snažili se ukázat, že teď teprve přijde něco. Rozhlíželi se, co by ještě mohlo dělat zvuky. To už se Verča smála taky a obě jsme opakovaly, já už nemůžu, já už nemůžu.
Zkrz slzy jsem viděla, jak se jeden amant sklopil ruční opěradlo a to vydalo skřípavý zvuk. Věděla jsem, co přijde a nemohla jsem se přestat smát. Ten druhej to zkusil taky. Byly to neuvěřitelné zvuky a od té chvíle nepřestaly. S Verčou jsme šílely.
Do Kadaně jsme tedy přijely s bum bum, hejáá, písk, pííííííísk bum bum hejá hejááááá, píísk bum bum.
A jakmile kluci vylezli z vlaku, byli zase normální.

Velkolepé plány a jedna ze sta záložek

,,A napište mi první." Zdůraznila ještě jednou starší paní.
Jela jsem s ní celou cestu z Prahy. Krásně jsme si povídali. O kočkách, o manželovi, o dětech, o dětech někoho jiného a i o vnoučatech, a taky o stavu ČD, o tom co pečeme, co chcu studovat a co studuju teď, o pořadech v televizi.
Protože mi s paní bylo dobře a považovala jsem za příjemně výstřední, že jsem si našla kamarádku asi o 40 let starší, dala jsem jí vybrat jednu ze záložek, které jsem vezla babičce a tetě. Chtěla jsem, aby si mě pamatovala.
Nakonec jsme si vyměnily čísla, dokonce jsem jí i 2x napsala, ale nakonec to vyšumělo jako mrak.

Komínová záhada

Nádraží v Prunéřově stojí hned vedle uhelné Elektrárny Prunéřov. Je to ta, kde demonstrovali Greenpeace. Z komínů, které připomínají tyčky ze hry Mikádo se valí bílý proud, který napouští mraky. Pak jsou tam ještě menší a zavalitější komíny. Vypadají asi jako vědra s pasem.
Jeden z nich mi nedá spát. Anebo mi přinejmenším pomáhá zvládat nekonečná pětiminutová zpoždění. K těm zpožděním - to oni vás nechají vystoupit z vlaku, vy stojíte a pošlapáváte, pak už chodíte a pak už nechodíte, ale zase stojíte a po pěti minutách oznámí, že vlak přijíždí do stanice. Zpoždění vem čert.
Tak ten komín. Ten komín, který opravdu připomíná vědro s pasem, je vertikálně rozdělen na dvě půlky. Jedna z nich je pěkná, světle šedá, a na té druhé jsou cihly jakoby oškoupané do tmavě šedé. Vypadá jako slepený z dvou různých komínů. Nikdo neví, jak to udělali. Kdyby byl rozdělený horizontálně, řekly byste, že ho postavili napůl z různých cihel.
Ale takhle?

Kateřina Š.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 30. března 2014 v 11:18 | Reagovat

Tak ten poslední odstavec mě fakt pobavil. Hodně by mě to zajímalo, zní to vážně divně. A to jak ti pořád něco nabízí přes mobil, mě taky štve. Nedávno mi dvakrát za sebou volali z pojišťovny, jestli nechci zubní pastu a elektrickej kartáček. Zřejmě si zjistili, že jsem byla u zubaře dělat plombu.

2 nepostradatelný deštník nepostradatelný deštník | 4. dubna 2014 v 13:28 | Reagovat

Muslim, že autorka je skutečnou reinkarnací B.Hrabala.A její popírání jen potvrdí mojí domněnku. :-D

3 Kateřina Kateřina | Web | 4. dubna 2014 v 14:30 | Reagovat

[1]:Nevím, co zjistili u mě, ale situace to byla nepatřičná...

[2]: ó, děkuji ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama