Pocit viny není vrozený

8. června 2014 v 9:53 | Kateřina Štiblická |  Kritika a zamyšlení
Vina. Někdo se s ní probouzí každou noc, někdo se s ní potkává jen jednou denně a někteří ji znají jen jako starou známou. Známe ji ale všichni. Možná, že stejně jako malá dávka jedu může být lékem, tak i vina má své prospěšné účinky. Ale stejně jako lék zůstává jedem a příliš velkou dávkou se můžeme zabít, tak i vina musí být přijata ve správném množství. A hlavně musí přijít jen tehdy, když je potřeba, protože intoxikace způsobená podáním nesprávného léku může mít zlé následky.


Pokud bychom vinu chápali jako prostředek sloužící k nápravě špatných činů, pak jí musíme přiznat velký význam. Všichni se asi shodneme na tom, že přemíra viny i člověka trpícího sebepoškozováním či totální absence viny u masového vraha zavání nerovnováhou. Avšak ve společnosti, kde žije spousta lidí na jednom místě jsou možná svědomí a vina jediné prostředky, které brání tomu, abychom se sežrali navzájem. Za co je tedy vlastně dobré vinu cítit?

Ve filmu Bohové musí být šílení je velice zajímavá myšlenka. Pokusím se ji reprodukovat: Člověk se stal tak úspěšným tvorem, protože se dokázal přizpůsobit svému okolí. Dokonce si později dokázal přizpůsobit okolí ku svému obrazu, okolí si ale přizpůsobil tak, že se mu nakonec musí sám přizpůsobovat.
Cítit se provinile za rozšlapání šneka, za šikanu nového spolužáka nebo za krádež peněženky je zcela na místě. To bych zahrnula do pravých, původních vin. Tyto viny udržují lidskou pospolitost a oprávněně volají po nápravě. Avšak cítit vinu za neúspěch při přijímacích zkouškách, za špatnou známku ve škole nebo za nepovedený pohovor? Špatně! Nikomu jsme přeci neublížili, nic strašného jsme neprovedli, neshořel kvůli nám les ani nás nezabil mamut. Tyto věci a spousta dalšách spadají do kolonky ,,vyrobeno v přizpůsobeném světě". Ve skutečnosti tyhle věci ani neexistují. Jsou nepravé.
Dokud se Země točí a máme co jíst, mluvíme o pravých věcech. Pokud se zatouláme mezi percentily, známky, smlouvy a dodržování diety, tak jsme se sakra vzdálili od důležitých věcí. Vina za nepravé, člověkem smyšlené věci není lékem, ale jedem!
Černé svědomí za tyto civilizační blbiny jsme získali okamžikem, kdy nám bylo poprvé vyčteno, že nejsme dost dobří. Rodiče a okolí nás odmala učili, co se má a co se musí. Respektive, co se může. Nikdo nás ale neučil něco chtít, po něčem toužit. To je možná důvodem, proč netoužíme naučit se slovíčka do angličtiny, ale máme pocit, že se to naučit musíme. Na druhé straně od musím je nesmím. Nesmíš dostat pětku, nesmíš to pohnojit, nesmíš selhat. Z toho vychází nervově vyčerpaní a smutní lidé, kteří se buď ženou za tím být jiní, lepší (proč?), sedí s flaškou u televize, kousají si nehty nebo si žiletkou řezají do zápěstí. To všechno kvůli kravinám.

Zarazte to. Netrapte se pro věci, které nejsou staré jako život sám. Podívejte se na hvězdy - vidíte, jak titěrní ve skutečnosti jste i s tou kilometrovou karavanou (s dovolením - debilních) problémů? To je ono. Život jde vždycky dál a na spoustě věcí vůbec nezáleží. Pokud nejde o život, tak nejde o nic. Proč byste se tedy trápili?

Proč jste sami sobě těmi nejhoršími soudci, kteří by vás třebas za neudělanou maturitu poslali na doživotí do očistce?
SLYŠÍTE, JAK NEFÉR TO ZNÍ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 8. června 2014 v 20:53 | Reagovat

Ahoj, tvé pojetí tématu "Takový ten pocit" bylo zařazeno do témat týdne :)

2 Kateřina Kateřina | Web | 9. června 2014 v 21:03 | Reagovat

[1]: děkuju! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama