Paní, která pracovala v osmnácti zemích světa

17. května 2015 v 11:53 | Kateřina Štiblická |  Pro srandu králíkům
Už nikdy mě nenechte vybírat kupé. Často vlezu někam, kde to smrdí, nebo to tam smrdí a ještě tam sedí divný člověk. Příjemným paradoxem je, že když jedu vlakem sama, stává se mi to minimálně.
Takže jsem prostě zase jednou vybrala puké. Tedy kupé. Seděl tam od pohledu příjemný pán s příjemnou paní, a seděli tak, aby mezera mezi nimi byla co největší. Ve výsledku byla paní připláclá na okno a pán drtil opěradlo u dveří. Tohoto detailu jsem si všimla až když past sklapla a zavřela jsem dveře puké. Tedy kupé.
Já se spolužákem, jsme, ač nemilenci trávili cestu přilepení k sobě. Zčásti proto, že vedle nás seděla ještě jedna holka, taky, že jsme byli zpocení a přilepili bysme se i k mastné skvrně, ale převážně proto, že jsme se báli té paní.



Od chvíle, kdy jsme se přilepili k sedačce nezavřela pusu.
,,Mě furt říkaj Ajšo ale to není správně správně je to Ajše tak se to naučte to je samá amerika američani jste a němci jste ale aby ste se naučili skloňovat to ne takže mi říkejte Ajše to je ale hnusný jméno co jméno si člověk nevybírá ale co nadělám pracovala jsem v osmnácti zemích a všude to říkali dobře tak proč ne vy proč ne protože jste jako mrtvoly nepohřbený mrtvoly vy nevnímáte nic okolo" - vykřičela ze sebe v jedné vteřině. Pak na nás všechny váznamně pohlédla. Přistihla nás se spodní čelistí u kolen, nebo jako nepohřbené mrtvoly, chcete-li. Rozhodla se proto zvýšit kadenci.
,,Pracovala jsem v osmnácti zemích světa a všude byla sranda lidi se bavili a nestyděli se za to co jsem se namakala to není jako mladý lidi dneska mají zašpuntovaný uši a furt chodí takhle a jednou vlítnou pod auto často jim to říkám a jak se jmenuješ?" Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mě na něco ptá, a než jsem sebrala svojí čelist, stále kdesi u země, kde se snažila zkousnout můj nevychovaný jazyk, dusící se záchvatem smíchu. Pak jsem pípla: ,,Kačka."
,,Jak?"
,,Kateřina, Káťa, Ka..." ,,ačena." dořekl za mě pán, který celou dobu rudl v obličeji a řehtal se.
,,ÁÁÁ, Katarína! No to je krásný jméno a ty jsi Jakub, Kuba takový krásný český jména no někdo má to štěstí takový krásný jména no ale ty dnešní mlaďoši" Podívala jsem se na spolužáka. Sice pořád vypadá, jako kdyby se něčeho lekl, ale nyní bych mu podle očí vylezlých z důlků diagnostikovala nemoc štítné žlázy. Paní byla potěšená, že se konečně publikum netváří jako po smrti a tak ještě přidala na rychlosti.
,,berou peníze od rodičů jsou úplně nesamostatní furt by jenom natahovali ruku a kupovali si různý pičoviny ale jít makat to ne to já makala v osmnácti zemích světa ale ono se není co divit s tím co nám vládne s tím systémem třeba ten trpaslík z Ruska ten Putin ten ať umře a ať umře i Klaus a Havel ať jde taky ten už vlastně umřel dobře dělá a nebo ta spící opice Švarcberk ti ať se jdou vycpat."
,,Ale nesmíš na ně být tak přísná, dneska není tak lehký si sehnad si práci." Odvětil její muž. Měli mezi sebou zvláštní styl komunikace. Diskutovali jakože spolu, ale všechno říkali mě. A byli nadšení, když jsem na každou jejich větu udělala nový posunek, talže jsem si připala jako párměsíční dítě, které mění výraz každou vteřinu, podle toho, jak se mu tlačí plyny ve střevě.
,,No to je pravda dneska starý zabíraj místo v mladejm já jsem sice taky stará dneska je mi šedesát pět tak jsme slavili ale do práce nechodím a když jsme si šla pro důchod tak říkám té paní já si to vydřela tak se tak nekoukejte no a do práce už bych nešla to mladý lidi který udělaj maturitu nemají práci protože jim to ty starý rakoviny zabíraj a berou důchod i plat najednou." vyplázla, jako když bičem mrskne. Zjistila jsem, že spolužák už vystoupil a sedím tu s nimi sama. Původně jsem chtěla odejít s ním a sednout si jinam, ale začalo mě to opravdu bavit.
,,Já bych do udělal tak, aby lidi, co maj jít do důchodu brali jenom část platu a byli tam spíš pro to, aby předávali zkušennosti mladým lidem bez praxe." opět jsem změnila výraz ve tváři a oba byli spokojení.
,,No dyť jo to mám na mysli já nesnáším ty starý rakoviny ať umřou!" hrdě vykřičela.
,,Já jsem tak rád, že mám poslední živou ženskou na světě." usmál se. Usmála jsem se.
,,Už budeme vystupovat buď tady nebo příští zastávku tady radši ne tady se mi nelíbí vzala jsem psobi debrecínku dám jí radši jemu než člověku já nakrmím radši psa než člověka hodnýmu člověku dám najíst ale zlému nikdy to radši tomu psovi." snažila jsem se vypadat šokovaně.
,,Ten jí sežere i s kabelkou." zařehtal se a čekal, až se zařehtám taky.
,,Ono to má sice něco do sebe, že maj lidi pracující rodiče, často slyším od mladých, že jim maminka pomůže, ale není to řešení." to je ale velká pravda, snažila jsem se vykouzlit očima.
,,No to je pravda hele tady už vystupujeme ať jdou ty starý rakoviny do důchodu ať jsou doma a luští křížovky a nesedí na teplejch místech co maj ty lidi dělat?" zase mi trvalo, než mi došlo, že se mě na něco ptá. Dívala se mi do očí a já si všimla, že je to vlastně docela sympatická paní. Pokrčila jsem rameny.
,,Hele jdeme nebo tu zůstaneme a pojedem až do Chebu," vstával pán a ona vyskočila ze sedačky, schovala debrecínku do kabelky a pak skočila na mě a křičela mi do obličeje, rukama naznačující, že mě vyskalpuje:
,,Demonstrujte běžte demonstrovat nenechte ty starý rakoviny brát vám práci musíte zvednout zadek!"
Pak se vysypali z puké, tedy z kupé, a já se poprvé po dlouhé době mohla opět zatvářit přirozeně (kamarádka můj přirozený výraz označila za výraz masového vraha s depresí), a holka vedle mě nadechnout. Možná by bylo fajn to všechno probrat a s triumfálním výrazem dojet zbytek cesty, ale neměly jsme na to sílu. Možná jsme doopravdický mrtvoly. Ámen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama